Audiho seznámení s agility bylo zcela přirozené. V den odběru jel od chovatelky přímo na závody agility KRAKATIT004, které jsme pořádali. Choval se tam naprosto nenuceně, nijak si nestýskal, svět byl pro něj plný lidí a psů, následoval všechny nohy, které kolem něj prošly. Ke komu asi patří, mohl poznat podle toho, kdo u něj na zemi v šatně přespával a kdo po něm mezi běhy a při vyhodnocování výsledků uklízel loužičky a nadělení.

Bral jsem ho pak s Dejdym na tréninky a následovalo opravdu velmi krátké období, kdy sledoval znuděně a podřimoval. Vše změnilo první štěněcí proběhnutí tunelu. Od té doby při tomto magickém slovu „tunel“ pištěl a znaje tuto jedinou agilitní překážku, čekal na pokyn, kdy se bude moci do otvoru vlítnout.

V lednu 2008 pořádala Bára Sajdoková seminář se dvojnásobnou mistryní světa Silvií Trkman a já si utvrdil řadu věcí, jak se štěnětem postupovat a především si ujasnil dilema se skákáním a dal zapravdu svojí trenérce.

Výuka dalších překážek byla spojena s odbourávání přesvědčení, že se vždy jde do tunelu. Začali jsme obíhat bočnice a skákat na pár centimetrech cik/cap podle Silvie, přes skepsi přátel jsem experimentoval se sbíhanými zónami na prkně a snížené kladině a po čase jsem štěně uváděl do tajů slalomu metodikou Ireny Kochové. Audi rostl a zřejmě z důvodu, že má za parťáka krátkosrstou kolii, nerostly mu příliš chlupy, ale nohy a kohoutková výška.  Agility ho fascinovalo a šilo to s ním, když běhali jiní psi.

Vášeň agility

Na ostré kolbiště se dostal mimo plán jako půlroční na únorových halových závodech 2008 v Kladně. Jinak klidné štěně na klíně při sledování závodů při každém slově „tunel“ ječelo a zmítalo se do neurčitých tvarů a chovalo se jaksi jinak. Nechal jsem ho tedy odpočívat nahoře na galerii v boudičce mezi ostatními podřimujícími pejsky. Dvakrát prošel svojí moderní zpevněnou skládací budkou Homex (poprvé vyviklal zapnutý zip, podruhé boudičku rozpáral), seběhl dolů a vrhl se na parkur, jednou poboural naštěstí jen ohrazení okolo parkuru, na které vyskakoval, podruhé ho zvládl přeskočit a narušil běh Franty Horáka.

Další objevenou skutečností na jaře v Hlučíně bylo, že skládací budka Homex (nyní opravená a sešitá), v nichž většina agiliťáckých psů odpočívá, se dá rozpárat během pár sekund a bude nutné nasadit poctivou kovovou klec. To jsem také věděl, že nemůže být Audi uvázán, neboť vydrží-li zmítání obojek a kolík, nevydrží kroužek na obojku a roztáhne se.  Začal jsem tahat 15kg drátěnou klec. Za spojovací pružinky se dá zubama tahat a dráty, které nejsou přivařeny na obou stranách se dají ohnout. V září 2008 ve Vysokém Mýtě pružinky roztáhl, vyviklal západky, překlopil jednu stěnu klece k sobě a z klece vyšel jako velký iluzionista. Pořídil jsem si klec novou, bez západek a pružinek. Na závodech odpočívá, aby na parkur neviděl.

Audi agility miluje, běží na plno, cestou pokníkává, baví ho to, užívá si to. Přesto: odmítl vyběhnout beze mě s jiným psovodem, ačkoli měl všechno na dosah, nešel. Audi je vnímavý k mému pohybu a dopředné běhavé vedení je to, co mu vyhovuje a již nikoli statické semaforové postávání. Vodit rychlého psa není snadné, udržovat rytmus, hodně věřit a nikdo dlouho nečekat, každé zaváhání či nedorozumění je rychlá diskvalifikace.


Foto: Ivan Růžička

Startujeme

Věci by byly mnohem těžší, kdyby byl Audi můj první pes. Pomohlo mi, že něco jsem věděl díky Dejdymu a aplikace řady věcí na Audiho byla neobyčejně snadná a rychlá. Velkou zásluhu má Irena Kochová. Pomohli mi tréninky s Martinou Wasserbauerovou a Olinou Edrovou a semináře, kterých jsem se účastnil. A nevyvaroval jsem se chybám ve výcviku, ať kvůli neznalosti či nedůslednosti či prostě díky naturelu, který mám nějaký já a nějaký Audi.

Nejtěžší překážkou se nám stala ta první. Zřejmě žádné jiné věci (slalomu, přeučení zón) jsme nevěnovali tolik času. Odložení před první skočkou se zdálo být snadné do chvíle, kdy Audi začal běhat delší sekvence. Výcvikový stav, do kterého jsme se dostali, jsem nazval „auditýda“. Chorobné poposedávání a plížení před startem udeřilo v okamžiku, kdy bylo jasné, že nejde o nácvik nebo trénink. Šourající se nahrbená postavička s hlavou vytrčenou dopředu, hypnotizující první překážku, plazení v sedě či leže bez změny polohy těsně pod první laťku, rozladění místo koncentrace, to byly naše první starty.

Závodíme

Svoje první závody jsme absolvovali 7.3.2009 v Masečíně. Po dvojzkouškách v Brně 10.4 jsem se starty z odložení takové problémy, že jsem se rozhodl začít s nácvikem od začátku. Následující den 11.4 na závodech ve Chvalnově jsme s letmým startem vyhráli na pakuru Anne Savioja jumping.  Dočasná technika startů od nohy mi umožnila nějaký náskok a byl jsem v pohybu. Provizorium mělo velké nevýhody a jedno nalezené plus - uvolnění a kontakt se psem od prvního okamžiku. A cílem tréninků bylo pohodové odložení nikoli vypjatý statický start z naprosto nevýhodné pozice, kdy navíc o pár metrů ve vedení psovod přijde než se rozběhne. 26.4 v Šumperku jsme zaběhli třetí A1 na výborně a vzápětí přestoupil do dvojek. 8.5. jsme v České Lípě poprvé startovali v A2 a zkoušku jsme vyhráli.

V červnu 2009 se konaly majstrovstvá Slovenska border collií a mistrovství České republiky border collií, obě akce měly mezinárodní účast. Parkury, které jsme doběhli, byly s chybami, ale v té konkurenci bylo zřejmé, že Audi je velmi rychlý. Oba jsme dělali chyby, já i Audi, v našich bězích chyběl klid, byli jsme příliš rozevlátý tým. Začal jsem více hledat vlastní projev a techniky, které by nám vyhovovaly.

V červenci 2009 jsme začali startovat ze surikaty (bližší info zde), secvičil jsem poměrně originální polohu, ze které se nedá posunovat a několik závodů si užíval odložení do půlky parkuru. Po čase Audi přestal polohu respektovat a vrátilo nás to v nácviku zpět na začátek a na závodech jsem opět startoval od nohy.

Naše první mezinárodní závody byly v srpnu 2009 Border Collie Classic  v Lucembursku. Je to takové mistrovství Evropy border collií. Při sledování dokonalých běhů bylo jasné, že pro nás existuje jediná cesta a tou je disciplinované, soustředěné agility. Tím spíš, že Audi je velmi rychlý pes. V srpnu 2009 jsme v Lysé nad Labem doběhli jumping s postupovkou 6,08 m/s.

Za rok 2009 se mi podařilo s Audim splnit nominační kritéria na mistrovství České republiky, což byl počet dobře zaběhnutých běhů. Na mistrovství republiky v Žamberku v září 2009 jsem startoval s oběma psy. Ve statistice za rok 2009 měl Audi 12 umístění na bedně (10x byl první, 2x třetí), 19x skončil do pátého místa. Naše průměrná dobíhavost parkurů byla kolem 41% (69% u zkoušek A1 a paradoxně 52% u jumpingů).

Hledáme svůj styl

Na jaře 2010 jsme se s Audim domluvili na uspokojivé formě odložení a startoval jsem z výhodnější pozice. Začala fungovat souhra na halových závodech, v písku jsem se pohyboval rychleji a dostával se do správné pozice. V březnu 2010 Audi splnil podmínky pro přestup do A3, první závody v této kategorii absolvoval 10.4.2010 ve Chvalnově a podle seznamu A3 karet byl v dubnu nejmladším psem startujícím v LA3.

Přihlásili jsme se do kvalifikace pro výběr do reprezentace. Na kvalifikačních závodech v Nučicích v květnu 2010 jsme v silné konkurenci vyhráli jumping na trati Zdeňka Spolka a zaběhli technický parkur agility Michaila Kirillova na 3.místě a získali v průběžném pořadí 6.místo. Vzdušné parkury Tona van den Laara z červnových kvalifikaček z Prahy-Kyjí nás posunuly na 12.místo. Umístění bylo skvělé a přineslo nám nominaci na European Open a Českou republiku jsme na těchto závodech reprezentovali v červenci.

V létě 2010 jsme měli šanci trénovat s finskými reprezentanty Jaakkem Suoknuuti a Janitou Leinonen a ruskou jedničkou Světlanou Tumanovou, kteří přijeli do střední Evropy na European Open a Border Collie Classic. Semináře jsme zajišťovali v našem zázemí v Havlovicích. Finský styl mě oslovil a velmi mi pomohl. V srpnu jsme se zúčastnili mistrovství Maďarska border collií a Border Collie Classic v Zalaegerszegu. Koncem srpna na Hungarian Open v Esztergom u slovenských hranic jsme na parkuru Nalle Janssona zaběhli jumping na 2.místě a agility Bernda Hüppeho na 5.místě v konkurenci reprezentačních týmů, které se přijely seznámit se stylem rozhodčího pro mistrovství světa 2010.

V září na mistrovství České republiky v agility v Žamberku jsme vyhráli běh a získali titul CACIAg, parkur stavěl norský rozhodčí Harald Schjelderup. 6,13m/s, nejvyšší postupovku mistrovství, jsme zaběhli s chybami v jumping jednotlivců.

V roce 2011 jsme využili šanci slyšet rady na seminářích s Alenem Marekovičem, Michailem Kirillovem a bylo skvělé, že do Havlovic opět přijeli Jaakko Suoknuuti a Janita Leinonen, jejichž vidění agility a technická řešení mi pomohli a pracovali jsme na nich. A blízké jsou také vazby, Janita má Fu (Against All Odds Czech Fan), Audiho a Oluščinu dcerku. V červenci jsme se nominovali se do reprezentačního výběru na European Open v Bad Hall v Rakousku. Zde jsme vyhráli běh agility v konkurenci 339 týmů z 30 zemí a v nočním finále EO zaběhli s laťkou druhý nejrychlejší čas.

V roce 2012 jsme opět bojovali o kvalifikaci v české reprezentaci. Ve třech kvalifikačních závodech jsme dvakrát zvítězili, zaběhli 4 jednolaťkové běhy a ve třetině běhů zaběhli nejrychlejší čas. Třebaže to byl náš největší úspěch v kvalifikaci, kvalifikační kritéria preferovala pouze čisté běhy a nominace na European Open 2012 v Kristianstad ve Švédsku nebyla snadná. Ve Švédsku jsme zaběhli běh s nejrychlejší a třetím nejrychlejším časem. Na skvěle obsazeném Moravia Open 2012 jsme vyhráli běh agility.

Audi mě donutil o agility více přemýšlet, vidět spoustu detailů, které jsem nepotřeboval a o agility jsem se spoustů věcí dozvěděl. A také o sobě, o své roli, o vyladění rovnováhy v týmu.  S Dejdym byla má úloha energická, provokující, v týmu s Audim klidná, pevná a jistá.

Jo, nejsme dokonalí. Baví mě hledat souhru, snažit se opakovat ty zážitky, kdy si rozumíme a oba uděláme pro překonání parkuru přesně to, co máme. Impulsivně, bez přemýšlení, v tempu. V tom je pro mě kouzlo tohoto sportu.

Velký zážitek pro mě bylo Mistrovství republiky 2012 v Liberci. Konalo se v hale, kde několik týdnů před tím proběhlo nádherné mistrovství světa. Přijela i Silvia Trkman a bylo pro mě zvláštní, potkat se s ní při rozeskakování a říkat před ní její cik/tap. 

 

Joomla templates by a4joomla