....přeloženo do češtiny se souhlasem autorky 

Když jsem začala dělat agility v roce 1992, nikoho ani nenapadla možnost, že to může našim psům ublížit. Tehdy byly skočky na 75cm a to je výška, kterou můj samojed skákal polovinu své kariéry (FCI ji později snížila na 65cm). Byl 54cm vysoký a v roce měl diagnostikovanou dysplasii kyčelního kloubu, dávno před tím, než viděl svoji první skočku. Protože nikdy nedal najevo jakékoli obtíže, šla jsem s ním samozřejmě na agility. Když mu bylo 8 let, začala jsem číst, jak náročné je agility na klouby. Já hloupá a naivní tomu věřila a poslala jsem ho do důchodu v 9 letech, kdy stále bez problémů skákal 65cm. To byla moje největší chyba. To byl začátek konce. Svaly na zadních nohách se začaly viditelně ztrácet a po dvou letech už nedokázal na vycházkách po horách s námi držet krok. Takže jsem ho začala nechávat doma... Další chyba. Chodil s námi na dvou a vícehodinové procházky každý den do té doby, kdy v 16 letech zemřel (na selhání ledvin), ale opravdu mě velmi velmi mrzí všechny ty roky, kdy zůstával doma a my byli venku v přírodě, kterou měl tolik rád… Myslím, že jsem mu udělala hroznou věc, změnil se a už nikdy nebyl tím divokým dítětem - poté, co jsem ho začala vidět starého a dysplastického, ačkoli nikdy předtím neukázal byť jen náznak jednoho nebo druhého. Moc a moc se mu za to omlouvám a slíbila jsem mu, že už nikdy znovu nepošlu do sportovního důchodu jiného psa dříve, než mi ukáže, že to chce.

Když se mě lidé ptají, kdy si už stará dobrá Lo zaslouží odchod do důchodu, vždycky říkám, že stará dobrá Lo si zaslouží, aby důchod nikdy nezažila. V agility se pohybuje od 7 týdnů a je jí nyní přes 10 let a stále lehce poráží na trávě mnohem mladší psy. Pominu-li její epilepsii, je zdravá, jak to jde, ale dovolte mi také říci její příběh s epilepsií:  svůj první záchvat měla v 5 letech, v době mého zkouškového období na vysoké škole. Bylo mi řečeno, že záchvaty jsou vyvolány stresem a na agility je možné pohlížet jako na stres. Já hloupá a naivní tomu opět uvěřila a ze dne na den s ní skončila s agility. Ale věci se jen zhoršovaly. Když měla každodenní záchvaty, nasadily se dávky léků. Záchvaty ustaly, ale začala být zvláštní, nepřítomná, bez jiskry v očích. Už to nebyla ona. Přemýšlela jsem a přemýšlela a došla k závěru, že strávím raději o rok více s mojí Lo, než o 10 let s tím divným černým psem. Lo byla příliš skvělý pes, a tak jsem to byla ochotna udělat. Vysadila jsem léky a vzala jí na trénink, další den na procházku do hor, pak opět na trénink, dělali jsme něco každý den, zkoušela jsem jí nahradit ty týdny, kdy byla na lécích. A každý den byla šťastnější a zdravější. Neměla záchvat 10 měsíců. A pak to opět začalo. Byla velmi dlouhá zima s množstvím sněhu a ona opět začala mít záchvaty… Jediná věc společná s prvním případem byla, že před prvním záchvatem nedělala agility několik týdnů. Takže jsem ji naložila do auta a běhala s ní na sněhu, ledu, v zimě  každý den, raději jsem riskovala zranění než další záchvat. Nestalo se nic z toho.  Další záchvat měla v létě, kdy jsme cestovali a agility nedělali 3 týdny. Měla záchvaty, dokud jsme opět nezačali trénovat. Stejná věc se stala ještě dvakrát. Je to dost, abych uvěřila, že agility je její lék proti epilepsii. Když nedostane svoji dávku dva týdny, záchvat může kdykoli přijít. Pokud by neběhala agility 3 týdny, můžete se vsadit, že bude mít záchvat obden.  To je další důvod, proč nikdy nepůjde do důchodu.

Nicméně hovoříme-li o hrozném stresu, kterému jsou klouby psa vystaveny: připouštím, jsem vinna, jejich klouby jsou hrozně zatíženy. Běhají každý den hodiny v lese, každý víkend chodí do hor na celodenní výlety a každé léto tráví dvakrát 3 týdny slézáním hor. A ó ano, skákají nějaké skočky, dvakrát, třikrát týdně asi pět minut nebo tak. Sotva to nestojí za zmínku.  Jo, když dělají agility, jejich klouby si myslí, že jsou na prázdninách. A ještě něco, průměrný věk, ve kterém moji psi umírají, je 17,5 roku a do posledního dne chodí každý den na dvouhodinové procházky.

Kromě jedné autonehody a napadení jiným psem žádný z nich nebyl nikdy v životě zraněn. Kromě těchto dvou případů byste neviděli mé psy kulhat jeden jediný krok. Minulé září byla La v určité nepohodě, nekulhala a byla absolutně normální v normální životě, ale všimla jsem si, že je v agility pomalejší. Myslela jsem si, že je prostě unavená z příprav na mistrovství světa, takže jsem jí nechala před mistrovstvím světa tři dny odpočívat, ale byla pořád pomalá (o 6 sekund rychlejší než zbytek světa, ale pomalá ve svém měřítku) a také shodila tyčku, co shazuje „jednou za život“.  Takže jsem věděla, že něco je špatně a nechala ji měsíc po MS odpočívat, ale ani potom se to nelepšilo, takže jsem jí vzala k veterináři a nechala jí zrentgenovat od uší po ocas a všechny její klouby byly perfektní…  Veterinář zjistil nějakou potíž při pohybu levým ramenem, ale od toho dne, po celém tom protahování u veterináře, kdy zkoušel lokalizovat zdroj bolesti, je to opět znovu stará dobrá La. Domnívám se, že něco nebylo zcela na svém místě (pravděpodobně díky Bu, která někdy narazí do chudáka La plnou rychlostí a ta letí pár metrů… ), ale náhodou se to vrátilo zpět do správné pozice při prohlídce u veterináře.

Můžeme probrat ještě moje dvě další setkání s  veterináři (očkování nezahrnuji, tím vás nechci nudit): Aiken honil na ulici kočku a porazilo ho auto a jeho kosti na levé přední noze nebyly jen zlomené, ale i rozdrcené kousek nad loketním kloubem. Byla to ošklivá otevřená zlomenina a po prohlédnutí rentgenu mi veterináři navrhli psa uspat. Řekli mi, že operace by stála jmění a že se pravděpodobně po operaci na tu nohu nepostaví. Byly mu 3 roky a znamenal pro mě všechno. Takže jsem odmítla a neřešila jsem, zda se na tu nohu postaví, pokud zůstane se mnou. Za 3 měsíce po operaci znovu závodil, nejen že chodil, ale běhal a skákal dalších 13 let svého života bez kulhání.

Když měla Lo vážně poraněný kloub po napadení psem, bylo mi řečeno, že bude zbytek života kulhat. Po 10 dnech přestala kulhat a o měsíc později běžela své DEVÁTÉ!!! mistrovství světa.

Jo, jsou to bojovníci. Budou bojovat tvrdě, jak je potřeba, aby se vrátili k věcem, které milují. Naštěstí mají něco, co milují. Jsou dost posedlí těmi věcmi, za které budou bojovat. Pamatujte si, že si myslím, že se sny mění v realitu, když jste něčí posedlí a zaujatí. Tím moji psi ukazují, že se veterináři mýlí. Jsou dostatečně posedlí, aby překonali problémy, což může vypadat z vědeckého pohledu jako nemožné.

Můžete si projít záznamy u mého veterináře, kromě popsaných případů, jsou všichni v pořádku. Žádné nemoci, žádné bolesti. Veterináři, promiňte, vím, že na mých psech nemůžete vydělat moc peněz. Vždy z legrace říkám, že to je veterinářská mafie, která říká, aby se se psy moc necvičilo. Přišli by jinak o svou práci. Dokážete si představit, kolik veterinárních klinik by zkrachovalo, kdyby pes každého majitele žil 17,5 let a navštívil v průměru jen 0,6x za těch celých 17,5 let?!? Tj. jednou za 29 let!!!

Ano, když připočítám toho malého křížence, kterého jsem našla na ulici, když mi bylo 6, průměrný věk, ve kterém moji psi umírají je téměř 17,5 let… A všichni se mnou chodí na dlouhé procházky až do posledního dne…  A z těch 5 psů pouze 3 někdy navštívili veterináře z jiného důvodu než kvůli očkování. No, nejsou moji psi noční můrou každého veterináře!?!


Jojo, kvůli tomu všemu si na rozdíl od většiny lidí myslím, že je agility pro psy dobré. Myslím si, že je udržuje šťastné, mladé a zdravé. Z nějakých příčin se mnou souhlasí i můj přítel, který je lékař. Vždycky říká, že bych měla zatěžovat své klouby a kosti co nejvíce nyní, když jsem mladá, aby byly dostatečně silné a podrželi mě, až budu stará. Myslí si, že jinak bych mohla mít problém, protože nevážím moc a sama moje váha nevytváří dostatek tlaku na klouby. Nevidím důvod, proč by to mělo být jiné u psů???

Chcete-li si přečíst o tomto tématu více z vědeckého hlediska, klikněte zde.

Nakopíruji sem jen jednu pasáž: „ Obecně existuje vysoká korelace (vzájemný vztah) mezi svalovou hmotou a kostní hmotou u osob, které cvičí. Vlivem nepoužívání a neaktivity oba systémy - kostní i svalový podléhá atrofii, dokonce i u těch, kteří jsou v období růstu“.

Také výzkumy prováděné na koních (omlouvám se, nevzpomínám si na zdroj, zkusím ho najít), kteří se  používají pro exhibiční skákání, ukazují, že koně, kteří podstoupili trénink v mladém věku, mají delší a zdravější sportovní dráhu, protože jejich klouby byly lépe připraveny pro práci, kterou měly dělat, na rozdíl od těch koní, kteří neskákali do doby, než se ukončil jejich růst. 

Věřte mi, pokud bych si myslela, že agility zraňuje mé psy, v ten moment jsem z tohoto sportu venku. Nemám ho tolik ráda, jako mám ráda své psy.

Pravděpodobně jste pochopili, že si nemyslím, že agility ubližuje mým psům. Dokonce více, já si myslím, že je to jejich skrytý lék, který je udržuje mladé, šťastné a zdravé. Komu by se nelíbil takový lék!?!  Neplánuji, že toho s nimi nechám, dokud je to bude bavit, dokud nebudu mít nějaký náznak, kterým mi budou říkat, že jim to ubližuje. Se svými psy trávím 24 hodin denně, sleduji je, hraji si s nimi… A vše mi říká opak než říkají lidé. A vy mě znáte, jak dobře naslouchám druhým, pokud mi intuice říká něco jiného… Jojo, to, že je to názor většiny, pro mě není dost dobrý argument.

A prosím nedávejte mi příklady profesionálních atletů. Moji psi NEJSOU profesionálními atlety. Jsou to jen tři šťastní psi, kteří si rádi hrají. Profesionální atlet trénuje 6 dní v týdnu, dvakrát denně, několik hodin. Moji psi trénují 2-3x týdně 5-10minut… Musíte si dělat legraci, že jim to může ublížit, viďte? Chápu, že Bu, která běží parkur v 11 měsících, může způsobit, že si myslíte, že s ní trénuji každý den. Netrénuji. Trénuji věci spojené s agility (cik&cap, doleva&doprava, vpřed…), každý den a pak, když dojde na agility, vše je tak snadné. Mohla bych s ní běžet jakýkoli parkur se skočkami bez slalomu poté, co byla potřetí mezi překážkami. Proč? Protože věděla o agility vše, co je třeba, týdny před tím, než začala agility opravdu dělat. Agility je opravdu snadné, nepotřebujete věci drilovat. Možná potřebujete samojeda, aby to bylo snadné s vašimi dalšími psy. Ale o tom to fakt je.

Agility je ve Slovinsku opravdu malý sport, nikdo ho nebere příliš vážně, je docela snadné se kvalifikovat na mistrovství světa. Ani já ho neberu příliš vážně. Nedělám si s tím natolik hlavu, že beru svoje rychlé střely, psy světové agility třídy, na vycházky do hor každý víkend, riskuji vážná zranění, která by nikdy nenastala v předvídatelném terénu jakým je parkur agility, zatěžuji jejich klouby mnohem více, než by byly zatěžovány na trati agility…. Ale oni také nechodí k fyzioterapeutům, masérům, chiropraktikům ani nedrží speciální diety. Nejedná se s nimi jako s atlety, protože jimi nejsou. Jsou to jen tři šťastní, zdraví psi, kteří si rádi hrají.

No, je to jen zábava, je to jen hra, naše oblíbená hra. Proto nebudu nikdy chápat, že byste měli nechat svému štěněti jeho dětství  a nezačínat s ním příliš brzy… Hm… Myslela jsem, že dětství je celé o hraní, ne? A myslela jsem, že celé agility je o hraní, ne? Hmm…  Řekla bych: to je ale perfektní hra!  A ne: nemyslím si, že výcvik štěňat na skočkách je dobrá věc. Nebo dokonce: Nemyslím si, že výcvik JAKÉHOKOLI psa na skočkách je dobrá věc. Jen klid, je to jen agility.  

Ale ne, také si nemyslím, že jakkoli mentálně zatěžuji štěňata. Myslím, že mentální stres mají psi, kteří začínají trénovat ve svém životě později a jejich majitelé se je snaží připravit na soutěže v co nejkratším možném čase. Jelikož s nimi začínám ve 2 měsících, mám celých 16 měsíců a věřte mi, nepotřebujete na nikoho tlačit, pokud máte 16 měsíců čas. Vidím ve svých hodinách, že ti, kteří spěchají a chtějí trénovat více než bych jim radila a mají tendenci přeskočit základy, jsou přesně ti, kdož čekali do jednoho roku a pak se snaží připravit psa na závody během 6 měsíců.  To já dělat  nemusím.

Zcela souhlasím, že dospělý pes se učí rychleji, ale mým cílem není vycvičit psa v co nejkratším možném čase. Mám celý čas, co je na světě a miluju trávit ho se svými psy, takže nemám zájem na rychlých výsledcích. To na mě nedělá dojem, raději se s tím dávám na čas.

Taky si nemyslím, že potřebujete vyčkat, až bude pes mentálně připraven na závodění. Myslím si, že VY musíte být mentálně připraveni na závodění předtím, než se do prvního závodu pustíte. Psi nevědí, že jsou na závodech. Chtějí se jen bavit. Když zajistíte, aby se bavili, není,  na co by se měli připravovat. Moji psi jsou mentálně připraveni na závody ve 4 měsících. Protože vím, že jsem schopna jim zajistit pocit z vítězství bez ohledu na to, co se stane.

A ještě jedna myšlenka na závěr: nepřestáváme si hrát, když stárneme. Stárneme, když si přestaneme hrát. Aiken byl můj poslední pes, komu jsem vzala mládí. Všichni moji další psi zůstanou takto mladí až do dne, kdy zemřou a nezáleží na tom, jak je těžké přijít o mladého psa. Ale já jim to dlužím. Dlužím jim, abych jim umožnila zemřít takto mladí, zaslouží si to. To je důvod, proč Lo nikdy nepošlu do důchodu, když uvážím, jak je dobrá v 10 letech, musím dělat něco správně…

No, myslím, že to bylo dlouhé a museli jste se pravděpodobně dozvědět více, než jste vůbec chtěli vědět…  Ale haló, vy jste se ptali! A koneckonců, tohle je moje oblíbené téma…

Joomla templates by a4joomla