Paradox je tvrzení, které spojuje pojmy nebo výroky, které si odporují, v neočekávaný, překvapivý, ale smysluplný celek. Agility paradox zní: "V agility vítězí rychlé a spolehlivé týmy". Každý parkur je jiný, stejně jako jsou různé týmy, o výsledku rozhoduje souhra. Proto je agility pestré.

Při vyvěšení výsledků dochází k zvláštnímu jevu a tím je interpretace výsledků. Výsledky samy o sobě jsou číselná a poměrně jednoznačná záležitost. Teprve interpretace jim dodává na zajímavosti a poutavosti. Je možné vypozorovat několik modelových situací...

Případ 1 – Vyhraje tým s vyšším faktorem spolehlivosti...

Pokud závod vyhrají pomalejší dobře řiditelné týmy, protože ostatní zkrátka udělali chyby, utěšují se majitelé rychlých psů svými postupovými rychlostmi a tím, o kolik sekund by to vítězi natřeli "kdyby běželi čistě". Otřelá je fráze "hrozný závod, zase vyhrál pomalý pes". Kritika zazní na trať či postupovku. Slávu vítězi vyvolávají sympatizanti a kamarádi, kteří vědí, jak velká je to odměna pro vítězný tým a jak hodně to potřeboval za nadšení v tomto sportu a byl zde nejlepší.

Případ 2 – Převládne faktor rychlosti…

Pokud je trať běhavá, bez problémů zaběhnutelná, psi jsou šikovní a nepadají jim laťky, jde o souboj sprinterů a nastává smutek v táboře majitelů, jejichž psi neběhají tak rychle. Debaty se globalizují i na systém stanovení časů pomocí koeficientů, na to že agility přijde o pestrost a bude brzy jen pro některá plemena a připomínají se maximální rychlosti, které ten který vlastní pes běžel a vyčítavě se porovnávají s rychlostí vítěze. Tábor rychlých psů běží k výsledovce a bez ohledu na to, jak komu vyšlo vedení, si porovnává vzájemně setinky sekundy, pokud je před nimi pes, kterého považují za pomalejšího než je jejich, analyzují to jako nějakou chybu (nejlépe časomíry). Pokud nechali za sebou tentokrát rychlého psa, mají radost, že jejich pes zrychluje.

Případ 3 – Harmonie rychlosti a spolehlivosti. Vyhraje rychlý pes na obtížné trati...

Pravděpodobnost jevu zvyšuje dostatečná konkurence, osobní klika či přítomnost elity z českých hvězd, které to prostě umí a nic je nepřekvapí. Soudní agiliťáci uznají dobrý výkon. Nesoudní si obvykle na vítězném týmu něco najdou, aby ten výkon umenšili, například pokritizují nějaké jeho tréninkové metody (nepřiměřeně tvrdé, jak jinak), připomenou si, že mu předchozí pes neběhal, nepovedl se nějaký vrh, prohrál nějaký závod apod. Pokud tento tým vyhrává častěji a někde mu něco nevyjde, odjíždí řada týmů domů se zážitkem, že ho porazili.

Vsadíte si na vítěze?

V atletice a jiných sportech lze výsledek s jistou pravděpodobností předvídat. Pokud atlet běhá stovku pod 10s, dobře se vyspal a je v plné síle, bude výkon opakovat. Ví, jak má optimálně odstartovat, na kolika krocích nabrat rychlost. Opakuje rutinu. Trať je mu důvěrně známá, jiné jsou jen kulisy. Agility je rozhodně pestřejší. Řekl bych, že dopředu se neví nic. Teprve zpětně se analyzuje, které místo rozhodlo o vítězi, které vedení bylo nejrychlejší a které přineslo potíže, kritici vědí, co bylo třeba udělat, z divácké židle bohorovně mudrují, kde to nebylo dokonalé a zda tým naplnil či nenaplnil očekávání. A tipovat vítěze předem je pěkný hazard. Existuje jen výkon tady a teď, napoprvé. A není nouze o překvapení.

O co se to paradoxně snažíme a s čím to zápasíme?

Trať nebývá nahodilé seskupení překážek, rozhodčí nám staví trať s nějakým záměrem. Je jedno, zda dráhu tratě doma pečlivě promýšlí nebo je z těch, co tratě staví tak nějak intuitivně bez přípravy. Záměr je rozdat zajímavé úkoly, které budou originální i zábavné. Zadání úkolu se snaží psovodi při prohlídce vyřešit. Kde se hodně řeší, tam se prohlídka zasekává, postává se, zkouší se. Vymýšlí se strategie, jak se nedostat do potíží, držet se optimální dráhy a udržet psa v maximálním tempu. Opisování je při prohlídce zcela dovoleno, neboť rozhoduje nikoli teorie a přesvědčení, ale praxe při ostrém běhu, využití času a prostoru, sladěnost a souhra na každém kroku. Každý tým je originální svou obratností, rychlostí a dalšími pohybovými, technickými a empatickými schopnostmi členů týmu tedy psa i psovoda. K výsledku přispívají vnější vlivy, různá citlivost u jednotlivých rozhodčí při posuzování odmítnutí, houpaček a dotyků, terén, překážky, způsob upevnění latěk, klouzavé zónovky, divný kruh, mokrý látkový tunel apod. Agiliťáci jsou nesmírně trpěliví, když jejich běh naruší jiný pes, nezměří jim čas, běh opakují. To vše dokáže ovlivnit výsledek. A na myšlenku na výsledek uprostřed parkuru není čas, může to mít neblahé následky, koncentrace musí být plně na dobrou práci. A dobrá práce znamená mít v pravý čas ty správné nápady a odvést co nejlepší výkon. A pak se uvidí…  Odvodit elegantně parkur je zážitek. Výsledek je přidaná hodnota.

Dobré umístění? Je to materie nejistá. Je možné jen tehdy, minimalizujete-li chyby a běžíte-li dostatečně rychle. Za určitých okolností nehraje vůbec roli ani rychlost ani technika ale prostě vyšší moc, štěstí. Budiž nám nakloněno!

P.S:
Něco osobního: Z hlášek kolem výsledků jsem slyšel asi všechno. Měl jsem šanci zakusit oba póly - roli psovoda se psem průměrně rychlým a slušně spolehlivým a i roli se psem dynamickým s nejistými doběhy. Lidé chtějí nejčastěji to, co nemají. Vyšší rychlost u spolehlivějšího psa (není příjemné sbírat čtvrtá pátá šestá... místa), vyšší spolehlivost u rychlého (řada dis vyžaduje odolnost). Za vším je práce.
Pozávodní úvahy a „kdyby“ varianty jsou k ničemu. Vše je relativní. Umístění ve výsledkové listině, ať je jakékoli, není nic jiného než ohodnocení výkonu na konkrétním parkuru mezi přítomnými závodníky. Ale jistě se to dá vždy zaběhnout lépe :-)

Joomla templates by a4joomla